Nahrávám...

Cesta do Linyi I

Cesta do Linyi I

Osud tomu tak chtěl, že letos zavál mé fajnšmekří kroky až do daleké Číny. Důvodem nebylo prvotně objevovàní nových dobrot, ale návštěva továrny na výrobu zahradní techniky. Na čínskou kuchyni není třeba pět dlouhé ódy, takže jsem se chystal na pár drobných postřehů a fotek z místní gastronomie. O to větší bylo mé překvapení při plánování cesty do Linyi, že provincie Shandong je jednou z čínských vinařských oblastí.

Vyslechněte tedy první a snad ne poslední příběh o tom, proč „Muži nepláčí, aneb proplakané zážitky z cest jednoho fajnšmekra!“

Ale poZáchrana na Sheremetyevujďme k samotné uplakané cestě, která už sama o sobě měla zaděláno na průšvih v podobě trasy Praha-Moskva-Shanghai-Linyi. Na kahánku jsem měl již na pražském letišti, kde mě sice mile, ale striktně bylo oznámeno, že je letadlo z Moskvy plně obsazeno a oproti domluvě zbývá jen prostřední sedadlo. Můj plán překonat toto příkoří pár sklenkami jakéhokoliv alkoholu vzal za své krátce po startu při pohledu na servírovací vozíky. Některé věci vám jsou prostě jasné hned a nemusíte se ani ptát. Přesto jsem nevydržel, ale krátké a břitké "nět" mě zarazilo hluboko do nepohodlné sedačky. Alespoň jsem se mohl v klidu věnovat černým myšlenkám koho vyfasuji za sousedy na dalším letu a zpytovat svědomí, zda jsem se přeci jen neměl doma usmířit před touto dalekou cestou. Došel jsem k závěru, že ne, neboť jsem byl v právu a do sedaček určitě dostanu páreček subtilních číňánků, kteří mají krajní pozice jen díky své vyčůranosti a určitě budou chtít sedět spolu, čehož mistrně využiji v podobě kýženého místa v uličce. Bože, jak hluboce jsem se mýlil. V ženách i ve schválnostech personálu, který má na starosti seating v letadlech.

Náladu mi zlepšily alespoň dva Guinessy ve starém Irish pubu na původním Sheremetyevskem terminálu. Bohužel ne na dlouho. Došlo na boarding a já jdouce pomalu uličkou letadlem a tipujíce mé spolusedící na příštích 8 hodin jsem si nemohl nevšimnout bodrého, růžolícího germána (dodatečně se omlouvám, byl to holanďan) o výtlaku cca 120kg živé váhy. Byl to asi kouzelník, neboť již tři řady předem na mě hrdelním chrochtáním volal "hi, two big guys in one row? they are idiots". Ještě nevěděl, že nás během pár minut doplní stokilový Serjoža, kterého kousla moucha Tse-tse, který celou cestu prospí tak, že se rozteče do celé sedačky i mimo ní. Zkrátím to, zkuste někdy mít 8 hodin založené ruce na prsou, nebo se jednou rukou hlásit, případně zadržovat dech a rozpínat se, aby vás Serjoža s Hansem nerozmačkali. Ano, máte pravdu jde to, ale jen s patřičnými sedativy.

Při prvním průjezdu vozíku a dávce pomerančového džusu a vody jsem jen mírně znervózněl přikládajíce tento fakt zvrhlému potěšení letušek. Po závozu večeře jsem se již osmělil a byť jsem na vozíku nic podobného vínu, pivu, gétéčku neviděl, tak jsem se prosťě zeptal. Letuška si mě opovržlivě změřila pohledem "to ty debile nevidíš, že mám na vozíku jenom vodu, džus a kafe?" …to vidím ty krávo odvětil jsem v duchu, ale nemůžu tomu uvěřit. Omlouvám se za genderově nepřijatelné oslovení, ale situace začínala být opravdu vypjatá. V tom se Hans nadechl a vožil se do diskuse, v důsledku čehož probudil Serjožu (bohužel opět mnou) a konstaloval, že Shanghai, Bangkok a Shenzou nalítavají  prostě bez chlastu. A v tu chvíli jsem se poprvé usedavě rozeštkal.

Také jsem pochopil, že Hansova intenzivní a mně něčím povědomá kolínská jsou jen lahvičky od malých kořalek, které si leje do těch džusů, kterých vypil už nejmíň stopadesát. V tu chvíli bych ho nejradši olízal.

Naštěstí jsem přežil zbytek letu, přestup v Shanghaii i rychlý přelet do Linyi (nemusím asi zdůrazňovat, že ve vozíku opět nebylo) a vystoupil lehce depresivní s trochou té pověstné nervozity Jakuba TřJak lvové bijem o mřížeasáka v cílové destinaci. Na klidu mi nepřidalo, že jsem pravděpodobně přiletěl do 10 milionové aglomerace, kde jsem byl aktuálně jediný bílý heterosexuální muž. Toto se mi v příštích dnech potvrdilo, neboť jediného trochu podobného člověka jsem viděl až druhý den v zrcadle.

Bohužel jsem byl zřejmě i jediný anglicky mluvící, což se potvrdilo hned po příletu. Absence informací mě donutila bez bázně a hany přistoupit ke konfrontaci s prvním taxíkem ve frontě. Poté, co jsem zjistil, že jménu hotelu vysloveném mou perfektní kantonštinou nerozumí, jsem postupně vystřídal dialekt Wu i několik severočínských dialektů a výsledek? Furt se na mě tlemí, jak kdybych přijel na velbloudovi. Sláva spásné myšlence a Booking.com, že potvrzení tiskne i v logogramech. A tak jsme frčeli do hotelu, já tedy trochu v kleci, jak ta ťava.

Pokračování za pár dní, až se mi opět podaří hacknout čínské hackery, co hackli všechny Google a FB služby a bůhvíco ještě.....

Pokud chcete dostávat upozornění na zážitky z cest, degustace toho, co jsme na cestách objevili a další novinky, tak se přihlašte na www.fajnsmekr.com (v patičce :-)

(II. díl zde) (III. díl zde) (III.díl zde)